Krušnohorský dogtrekking 2008 (18. - 20.4.2008) - fotogalerie

Teploměr v pátek ráno ukazovat -5. Startovaly jsme v 8:32. Před startem musel každý podstoupit veterinární prohlídku, pro Lexinu to bylo utrpení, protože na ní měla sahat cizí osoba :-D .

Startovaly jsme s běžcem, který nám 5m za bránou řekl ahoj a byl fuč. Po pár minutách nás doběhl Michal a měl na můj vkus vysoké tempo, který jsem nečekala, že ustojím. Začalo nám první stoupání směr Ostrov. Tempo se přes můj údiv udržet dalo a tak se šlo velice svižně až do Ostrova. V Ostrově se hledala první hospoda, ale bohužel bylo všude zavřeno. Michal měl žízeň i hlad a taky si koupil v potravinách na žízeň pití a na hlad nanuka "??" :o) . Ťapalo se dál a začalo opravdu dlouhé a táhlé stoupání, ve kterém jsme museli udělat první pauzu. Cesta pokračovala k prvnímu kontrolnímu bodu a byla nekonečná. První Kontrola byla bohužel také u zavřené hospody a tak se tam alespoň chvilku odpočívalo s ostatníma trekařema. Po Kontrole začal stoupák na Klínovec, který cestu osvěžil o sníh. Musím říct, že jsme to s Michalem vyběhli až neuvěřitelně rychle a ani jsme se nezadýchali - jen Skimpy pořád zdržoval a musel se pořád válet. Na Klínovci už Michal zoufale hledal hospodu s jídlem, ale marně - NIC. Cesta vedla po sjezdovce dolu, kde se stále lyžovalo. V polovině sjezdovky jsme narazili na menší hospůdku.

Majitelé z nás byli nadšení a tak nám upravovali ceny jak je napadlo. Nejlíp na tom byl Michal a jeho ukecanost, která mu zajistila největší slevu. Dali jsme si baštu, Andry preclík a šli dál. Do kontroly č. 3 (31,5 km) jsme měli dojít do 18:00 hodin, a z hospůdky jsme vycházeli něco kolem 14:30 a byli na 22. km. Pod sjezdovkou jsme si odtípli Kontrolu č. 2 a po silnici si to mašírovali až ke kontrole č. 3. Po tvrdé, trochu nudné cestě jsme dorazili ke Kontrole, kde na nás mávaly palačinky, také čaj a chleba se sádlem. Ani nevím s čím jsem měla palačinku, ale byla moc dobrá :-D. Michal snědl asi 5 chlebů se sádlem :-D :-D a já jsem zatím fotila Věrky bolavé nohy :o). Z Kontroly č. 3 jsme odcházeli kolem 17:00 a šli směr Stráž nad Ohří. Nevím co a jak, ale někdo ztratil zelenou a my zabloudili. Přes otáčení mapy na všechny světové strany a snahu rozpoznat kopce před námi, jsme šli rovně směrem ke korytu řeky, abychom se dostali na silnici. Cesta byla na zlomení nohy, ale všichni to přežili, i ta běžící srnka, protože byl Skimpák na vodítku. Hurá silnice a hurá hospoda s jídlem. Dali jsme si polívku, Kofolu a šli směr Radošov do kempu (50km).

Do kempu jsme se vrátili kolem 22:00, dali jsme si jídlo, napili se a šli bivakovat asi o cca 2 km směr Karlovy Vary. V hospodě se mi utrhla tkanička a nešla nastavit hůlka – teleskopie, po 50 km dosloužila. První myšlenka byla, že budeme bivakovat na půlce cesty do KV, ale mé neustálé zívání Michala asi přesvědčilo, že semnou už nic nebude :o). Zalehli jsme, liškeníka (Skimpýka) zabalili do folie a Lexinu do bundičky a spalo se. Asi v 5 ráno se spustil slejvák, který nás probudil a zahájil rychlé skládání psů mezi nás a zabalení se do čehokoli co by zabránilo dešti. Po chvíli pršet mírně přestalo, ale mrholení se drželo pořád. Když nás přešlo pár trekařů, tak jsem začala Michala lovit ze spacáku a začali jsme balit. Místní občan si nenechal ujít nás informovat, že tam nesmíme po sobě nic nechat a šel si s košíčkem koupit koblihy ke snídani.

Hodili jsme na sebe batohy, uvázali hafany, nasadili ponča a hurá do Karlových Varů. U mostu přes Ohři jsme píchli kontrolu č.4. Michal nasadil záhadně rychlé tempo, které jsem sotva držela, ale statečně se držela. Ve Varech jsme museli projít sídlištěm, což se zdálo jako nad naše síly, protože značená zelená cesta, která nás měla dovést na K5 jako by nebyla. Našli jsme červenou, modrou, ale zelená pořád nikde. Po získání informace od chataře jsme byli konečně navedeni alespoň správným směrem. Potkali jsme první Midaře, kteří si to sice špatně jako my, ale mašírovali s plným elánem. Chytli jsme se jich a sem a tam přes hlavní silnici na Prahu a najednou se Kontrola objevila. Snažili jsme se držet tempo s Midařema, ale šlo to těžce. Hrozivé zjištění bylo, když jsme otočili ponča na ruby a zjistili, že je více mokré uvnitř než na povrchu. Rozhodli jsme se, že než se zapařovat, tak ponča sundáme a půjdeme v dešti jenom tak. Ze začátku byla zima, ale poté to bylo OK a bundy zároveň mohly konečně dýchat. Stálým svižným tepem jsme se drželi až na poslední kontrolu K6 v Kolové, kde byla i poslední možnost svozu odpadlíkům. Nahrnuli jsme se do altánku, snědli Midařům gumové medvídky, píchli si kontrolu a zase šli dál. Šlo se z posledních sil, tedy alespoň u mě. Potkali jsme další Midaře a zase jsme díky nim chytli další dech a dokonce jsme i nějaké předběhli. Musím říct, že spoustu závodníků v krátké trase šlo perfektně. I tomu psíkovi s culíkem to ťapalo :o) a hlavně tomu malému jezevčíkovi, který chudák zapadl do bahna po bradu a brodil se přes potoky s nádechem.

Posledních 6 km bylo po silnici a nožičky už opravdu byly k povrchu velice konfliktní, ale jak pravil Michal – nesmí se na bolest myslet, a ono to půjde, a taky to šlo. Sám měl malíčky menší než ty puchýře na nich. V cíli jsme se všichni nacpali do hospody v domnění, že tam je cíl, ale byl u startu – myslím, že záměr byl jasný, protože přijít tam více tak špinavých lidí se psy, tak si pani uklizečka najde jiný kemp. V cíli jsme zapsali čas 17:15, ukázali povinnou výbavu a šli se nějak zkulturnit, teda já ano, Michal to vzal přírodně :-D. Následovalo konečně první jídlo a zjišťování, zda budeme tedy top ten nebo ne. Nakonec já teda top ten uhájila 9. místem, ale Michal se příště musí více snažit – získal 16. místo. 90 km za cca 32,42 hod.

Děkuju za společnost - na těch milých 90 km parťáku :o)

Doma začala hůlka fungovat a ta neskutečná rýma za to taky stála :-D. Puchýře žádné nebyly, jen jeden malej, kterej se za jeden den zahojil :o), ale otlačená chodidla bolela déle (dávám pusinku svým botičkám).